Jdi na obsah Jdi na menu
 


Puťák na Slovensko 24.8.-1.9.2007

PONITRIE A SLOVENSKÝ RÁJ 24.8.-1.9.2007 (kronika)

(více fotek dole v galerii nebo na http://kalinaci.ic.cz)

PÁTEK
Sešli jsme se v 6:50 na Hlavním nádraží. Po pár minutách Béďa zjistil, že nemá peněženku. Maňas zavolal jeho mamce a ta jim řekla, ať čeká v parku a nakonec na magistrále. Chvíli trvalo než Béďa dostal svoji peněženku zpět, ale nakonec se nám podařilo v pořádku – a všichni odjet. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme se kolem půl 4 sešli i s Culíkem v Prievidzi. Odtud jsme se vydali na naše vytoužené Ponitrie – celoslovenskou akci skautů. Letošní počet účastníků byl okolo 120. Zaregistrovali jsme se, postavili si stany a následoval večerní program dívání se na film James Bond-Casino Royal. Tento rok byl cíl Ponitrie a všech účastníků získat titul 007. Po filmu následovala noční bojovka – boj o vlajky.

     Jelen

SOBOTA
ObrazekDnes měla 15. narozky Lentilka, takže dostala dáreček a hobla J. Po nástupu následoval herní blok po týmech, do kterých jsme byli rozděleni slosováním. Čekalo nás mnoho disciplín. Od těch sportovních jako přetahování o lano, vytlačování z kruhu, překážková pavoučí dráha, nošení vody na čas, sbírání papírků až po ty logické jakou jsou piškvorky a praktické jako první pomoc a poznávání rostlin a zvířat. Náš tým ve složení já, Maňas, Káťa, Feky a ještě dvě skautky, získal za dopoledne nejvíc tajných indicií o tom, kde se James Bond nalézá. Druhé kolo casino, do kterého postoupilo už jen pět nejlepších týmů se nám ale nevyvedlo, a tak jsme si z Ponitrie odnesli krásné 3. místo J. Večer se mezi sebou utkal ještě výherní tým. Když se setmělo, tak se pod oblohou plnou zářících hvězd rozhořel oheň a rozezněl zpěv s kytarami. Já jsem šla spát před dvanáctou, ale někteří tam vydrželi až do brzkých ranních hodin.
    Shark
NEDĚLE
Ranním nástupem, kde se udělovaly ceny výhercům, se zakončilo celé Ponitrie. Titul 007 nakonec získala celá první skupinka. Z našich roverů tam bohužel nebyl nikdo. ObrazekTo nás ale neodradilo a spěchali jsme do vesnice, kde jsme se spolu s ostatními účastníky namačkali do autobusu a vydali se směr Prievidza na vlak. Odtud nás pak čekala dlouhá cesta do Spišské Nové Vsi. Po příjezdu jsme se ubytovali v místní skautské klubovně a hráli hry. Také pár nadšenců tancovalo Belgický tanec na melodii, která se asi stala hitem našeho puťáku.     Shark
PONDĚLÍ
V pondělí nás vzbudila Shark písní Lais Tsmidje (Belgický tanec), při které jsme tancovali na Ponitrie. Moc se nám sice vstávat nechtělo, ale čekal nás přeci skvělý výlet do Slovenského ráje! Vylezli jsme ze skautské klubovny mezi paneláky a autobusem odjeli do Čingova na parkovisko a vešli do národního parku. Vstup nebyl zadarmo, ale my jsme to ukecali na to, že jsme skauti (peníze vybírali taky skauti). Pokračovali jsme Prielomom Hornádu, kde jsme poprvé narazili na „márioplošinky“ (též stupačky ve skále) a také na romské spoluobčany, kteří chtěli chléb, ale to byl jen slabý odvar toho, co přijde později … Později jsme absolvovali výstup Kláštorskou roklinou s žebříky a stupačkami. Bylo to krásné…Šli jsme se kouknout k obrovskému vodopádu, a dokonce přitom potkali anglicky mluvící turisty, co se ptali: „Where is the Kláštorisko čata (chata)?“ J Vrátili jsme se na Kláštorisko a dali si oběd. Přes Čertovu Sihoť, prudkým klesáním, jsme se vrátili do Čingova. Cestou jsem s Gustom probral Slovenské národní povstání. Přešli jsme kopec a vyšli na louky nad Spišskou Novou Vsí. Za zády krásný západ slunce (podlehl jsem fotománii stejně jako v dolinách) a před námi panorama města s ještě ošklivějšími paneláky než v Praze. Jak jsme se tak blížili k panelákům, tak jsme měli docela zajímavou debatu o tom, jak se Béďa a Shark cítili bezprostředně po vážnějším zlomení svých končetin a jak přesně z první pomoci věděli, co (ne)mají dělat. Debata se stočila k nemocniční péči, ale to už jsme sledovali západ slunce mezi paneláky… ObrazekPřišli jsme zpět do klubovny, kde nás navštívily místní skautky, protože nevěděly, kdo se to vloupal do jejich klubovny. Přijel dokonce i Vřešťan, který se po čtyřech letech snaží vrátit do oddílu. Hned jak jsme se vrátili umyl jsem si nohy, vzal nový ponožky a vypral si všechny špinavý. A pak že jsem prase!!! K večeři jsme měli velmi chutné čínské polévky značky Wifon. Později jsem si četl skautské příručky, co dostala Shark na slovenských vůdcovských zkouškách (proto byla na Slovensku už tři týdny) a šli jsme spát…     Kosťa
ÚTERÝ
Opět nás probudil Belgický tanec do zamračeného rána. Dali jsme si vánočku a zamířili na nádraží. A potom, co konečně přijel vlak, jsme v něm stáli 20 minut na nádraží a pak 5 minut jeli. Vystupujeme spolu s romskými spoluobčany a míříme k Letanovskému mlýnu a na Kláštorisko. V cestě nám stále romská osada – její popis je jiné kafe. Vynechejte dalších x řádků pokud nechcete vědět, jak to vypadá ve střední Evropě…Raději jsme si vzali kroje, protože žebrající děti neví, že skauti nejsou vojáci. Fungovalo to. Těch dětí nebylo tolik a o nic jsme nepřišli. Víte, když jim něco dáte, prý se nahrnou další a další. A to jsme šli po kraji. Domky byly většinou dřevěné bez elektřiny, vody, hygieny,…, ale se spoustou dětí. Měli tam kadibudky, ale viděl jsem, co jsem viděl… Žít bych tu nechtěl, ale prý to nechtějí změnit. Asi je tam drží nějaký boss. Jenže když vyrostou v prostředí, kde je krást normální a nevědí, co je za kopcem, tak se to těžko změní k lepšímu. Tak popis by stačil. Nebyla to sranda! Nic proti Romům! Rasismus není v pohodě! Zkusme jim dát šanci! Vstupné nikdo na této cestě nevybíral, a tak nám nic nebránilo v cestě do šíleného kopce na Kláštorisko. Následovalo šílené klesání a opět stoupání Sokolí dolinou okolo Závojového vodopádu, kde jsme narazili na desetimetrové žebříky a opět i na „máriostupačky“. Měl jsem dojem, že jsme tak na 100m délky 100m nastoupali. Cesta, kterou jsme chtěli jít, byla jednosměrná, a tak jsme to obcházeli a rozebírali vrcholné okamžiky českého a slovenského sportu. Na Kláštorisku jsme ten den již podruhé potkali skauty z Jihlavy a upozornili je na to, co jsme potkali a kde je to hezké… Opět, jako v pondělí, jsme šli přes Čertovu Sihoť do Čingova. Tentokrát spěchající na autobus. Kopec jsme sešli tak dvakrát rychleji a autobus s rezervou jedné minuty stihli (ti, co šli napřed, stihli ještě jednu kofolu ). Autobusem jsme dojeli na nádraží. Nakoupil jsem si baterky do foťáku, protože mi docházejí a chci fotit…! V klubovně jsme si dali k večeři skvělé rizoto, četl jsem opět příručky a nakonec usínám při poslouchání Simpsonů na mobilu. Kosťa

 ČTVRTEK
Ráno jsme (pro změnu) nestíhali. Blížili jsme se k silnici a viděli jsme už jenom ujíždějící autobus (jel o čtvrt hodiny dřív, než bylo napsáno na internetu). Nezbylo nám než dojít do Píly pěšky. Cestou kluci s Gustom rozebírali rozdíly mezi Českem a Slovenskem. Pokračovali jsme nahoru Sokolskou dolinou. A zase jsme čvachtali potokem, poskakovali po mokrých skalkách a ještě mokřejších kládách a dřevěných žebřících. Na Glacu jsme se naobědvali, na rozcestí Malá Polana jsme hráli mimo jiné trojnožku, vylepšené rybičky, rybičky… a kvítek. Při kvítku jsem se zhostila dobrovolně role fotografa a podařilo se mi vyfotit, jak Béďa stáhl Kosťovi kalhoty. ObrazekPak už jsme jenom klesali zpět do kempu. Tam se U.F.O., Jelenovi a Maňasovi zalíbili koupací koníčci pro děti. Jelen se rozhoupal moc a přepadl dozadu (i to je zdokumentované, Kosťa to natočil). Později Rákosovi vadily Kosťovy sundané boty a chtěl, aby je zahodil. Kosťa si to ale nevypočítal a téměř trefil auto Němců poblíž nás. Večer jsme měli oheň. Mezi písničkami nás Kosťa bavil svými technařskými schopnostmi.     Lumpík

PÁTEK
Ráno jsme vstali a skoro ihned vyrazili na poslední výlet do rokliny Suchá Belá. Myslím, že byla ze všech roklin nejhezčí a nejvíce dobrodružná. Protékala jí krásná všudy přítomná bystřina. Již tak těžkou cestu nám ulehčovaly žebříky „mária“ (stupínky) a „minimária“ (ministupínky) a „longlongmaria“ (jedno opravdu dlouhé Mário). Po strastiplné cestě roklinou jsme vyrazili po rovné Gladské cestě. Na rovném a krásném místě jsme si dali oběd a o chvíli později jsme po červené značce sestoupili zpátky do kempu. Tam nastal okamžik O. Sbalit věci a vyrazit na vlak. Po hodině chůze a dvou hodinách jízdy vlakem jsme dorazili do Vrůtek – našeho posledního azilu. Pejo, skaut z domorodého střediska, nám umožnil přespat v jejich klubovně. Byla veliká, prostorná a měla hifi věž. Po ubytování jsme se šli rozšoupnout do tamní restaurace. Halušky, kofola a palačinky – byla pro nás jasná volba. Po tak vydatné večeři se nám vůbec nechtělo jít spát, tak jsme v klubovně zpívali, hráli hry a poslouchali rádio. V jednu hodinu nastalo hluboké, občas i chraplavé ticho.
    Béďa

SOBOTA
Po tak krásné noci se nám vůbec nechtělo vstávat. Po půl hodině přemlouvání a dohadů jsme se najedli, sbalili věci a vyrazili na vlak, který nás vezl, veze a ještě dvě a půl hodiny poveze do Prahy. Doufám, že jste si taky užili prázdniny. Návrat do školy nebude tak bolestný. Snad vám pomůže i náš článek ze slovenského Ponitrie a Puťáku 2007.     Béďa

Loučí se s vámi RK Dragon-Jupiter